Pozvánka do divadla

Milí přátelé,

ještě než vás pohltí zlatavé pláže, vlnící se louky a sladké, slané či bahenní koupele, rád bych vás pozval k budoucí návštěvě mojí v pořadí čtvrté hře „SOKL.“ Snad nebude příliš neskromně vypadat věta, že se tato hra trochu vymyká předchozím třem sestrám a to nejen v tom, že v názvu konečně chybí otazník.

Hra „Sokl“ pokrývá časový úsek 100 let života na malém moravském městě, kde se bláhový svobodomyslný mladý sochař ujme před rokem 1918 úkolu vytvořit sochu mocnáře Franze Josefa. Zůstane jen u soklu, jelikož se změní doba, nadšení čeští občané mají svého prezidenta a sochař další úkol. A tak to s ním jde dál – 1929 Masaryk, 1939 Himler, 1949 Stalin a pak už hra sleduje přes Gagarina až do nadšeného vítězství našich hokejistů v roce 1969 na „sbornou“, kdy vítězstvím i pivem spití občané přimějí sochaře – tedy už jeho syna, aby z Gag arina v kosmonautické přilbě vytvořil českého hokejistu. A už tu máme další nadšení ze sametové revoluce 1989, kdy se ocitneme na autentické schůzi OF (kterou autor tohoto dílka pomáhal spolu s Rejžou zorganizovat), kam kromě zrozpačitělých studentů zavítají také budoucí úspěšní politici a navrátilci ze „západu“ a už jsme na samém konci hry, kdy manželka původního sochaře postižená altzheimerem (a matka současného sochaře) rozmlouvá s tím, kdo se nakonec na soklu přes sokolovnou skutečně ocitl – s Gustavem Frištenským.

Nebudu vás zbytečně zatahovat do detailů, ani vysvětlovat spletitosti a provázanosti postav ani to, jak je 100 let na jevišti překlenuto. Smysl je v tom, že zde žijí stále stejní lidé, stejně malí, úplatní stateční, zbabělí, velcí svými činy i svojí velkohubostí.  Podobnost se skutečnými postavami malého moravského města (či se sebou samým) je opravdu čistě náhodná. Fakt!

Při téměř ročním psaní „Soklu“ bylo nutno prostudovat historický materiál (vše se odehrává na dějinném pozadí skutečných událostí, jen pracuje s fikcí a fantazií možného a pravděpodobného). Sešel jsem se také s paní Frištenskou, abych konzultoval, kam až lze zajít ve zmínce o kultovní litovelské osobnosti.

Pochopitelně jsem si neodpustil hudbu – každý časový úsek je „orámován“ písní hranou na dětské nástroje a komentářem, na který bych rád využil známosti s Alfrédem Strejčkem, který by ho měl svým notoricky znárodněným hlasem načíst.

Zmínil jsem určitou výjmečnost hry, jež spočívá i ve faktu, že je už teď jisté datum provedení – premiéra 19.října 2018.

Přeji vám šťastné prázdniny i dovolenou a na závěr něco, čeho si nelze nevšimnout: Kolem „gymnazijního“ rybníka jsou rozesety 3 sochy – Gustav Frištenský před sokolovnou, Masaryk (jehož pamatuji obloženého tehdy ilegálními kyticemi až do jeho záhadného zmizení někdy v roce 1979) a Sochůvpomník (který sochou nikdy nebyl a není.) Když k tomu připočtu ještě Jana Opletala (kvůli jeho málem promeškaném kladení věnců jsem téměř dostal ředitelskou důtku v roce 1975), máme tu zajímavé, do trojúhelníku seskupené sousoší samo o sobě lecos vypovídající. To století bylo velmi pozoruhodné a poučné.

Michal Schmalz